Kytara pro všechny! díl 3. – Příliš obdivu škodí…

Posted on

 

Ahoj, doufám, že se máte báječně!

Dneska se dostanu trochu na tenký led. Tohle je citlivé téma a jistě bude mít každý trochu jiný názor, proto upozorňuji, že tenhle je můj. A že si rád přečtu ten Váš!
Toto rozhodně není manifest proti revival kapelám, nebo proti učení se cizích licků a písniček.
 
Chtěl bych, aby každý pochopil, že pokud Vás to, co děláte baví a těší, tak to děláte správně (ať je to cokoli morálně správného 😉 ).
Chci vás dneska pouze motivovat k budování vlastního unikátního projevu, protože to je rozhodně nedostatkové zboží. A není to určené pouze kytaristům, ale hudebníkům obecně.
 
 
 
Proč příliš obdivu škodí?
 
Protože všeho moc škodí. Hudba není vyjímkou. Příliš obdivu a málo vlastní práce není nejlepší  cesta.
Jednak opravdu nikdy (!) nebudete hrát jako On nebo Ona (i kdybyste asi kupovali stejné spodní prádlo), ale když se budete pořád jen koukat po druhých, tak se k sobě samému jen tak nedostanete.
Což je škoda, nemyslíte? Celý život hrát na nástroj, abyste zněli jako někdo jiný.  Ač je to trochu děsivé, tak každý člověk je jedinečný a tak byste o sobě měli přemýšlet. Ne, že jste horší nebo lepší, ale že jste jiní.
Protože tenhle pohled vám dá nekonečno možností, kdežto člověk, který se snaží hrát jako Eric Clapton, bude hrát maximálně jako jeho skvělá kopie. Kolik cizích licků asi musíte přehrát, abyste nakonec zněli jako vy?
 
 
 
Podle mého je omyl začínat vědomě budovat vlastní styl teprv až se naučím všechny stupnice a zvládnu hrát stejně rychle jako Zakk Wylde. Nejlepší je začít hned jak si osvojíte první prstoklad. Nic se vám nemůže stát. Maximálně o tom budete více přemýšlet.
 
Určitě je ale dobré se na začátku co nejvíce učit od ostatních.
Učte se to, co vás baví, ale u toho můžete budovat svůj vlastní styl.
Jedna z věcí, které můžete udělat, je získat nadhled a ztratit úctu.
Třeba právě tohle je tím, co vás v současné době trápí. Třeba jste právě frustrovaní, že vám ten lick od Satche asi prostě nikdy nepůjde.
Víte co?
Zkuste z něho udělat svůj vlastní nápad!
Zpomalte ho, zrychlete, zkuste ho hrát po částech, udělejte si z malého kousku smyčku a nebo ty tóny zkuste zahrát jinde na hmatníku. Rozeberte ho na kousky a slepte opačně.
Zjistíte pak o tom kousku hudby daleko víc, než kdybyste se ho snažili jen zahrát naprosto věrně a precizně. A často zjistíte, že tu část teď umíte zahrát lépe než předtím!
Je to skvělá obrana proti frustraci. Navíc můžete z jeho překopaného nápadu vytěžit svoje vlastní.
To je totiž rozdíl mezi inspirací a kopírováním. Přílišným respektem k originálu získáme daleko méně užitečných informací a zkušeností. Daleko méně inovací.
Navíc je potřeba si uvědomit, že spousta nahrávek známých sól a písniček vznikla často čistě improvizací. Málokterá kapela má ve studiu rozmyšlená tempa písniček, natož sóla. To ani nemluvím o různých editačních úpravách, které se dají při nahrávání i po něm provádět.
Nesnažte se tedy učit cizí hudbu přesně a věrně, jako je originál, ale snažte se jí zahrát prostě a jednoduše skvěle! Nehrajte tabulatury, nebo noty, hrajte hudbu, kterou budou ostatní lidé posloucha.
Nemusíte si ani říkat, že se to budete snažit teď hrát svým stylem.
Prostě hrajte, jak vám to nejlíp zní.
Já vím, je to trochu nejistá půda, ale je to zase mnohem vzrušující cesta. Hledat ve všem to své.  A hledat kde se dá.
 
 
Protože jeden z problémů s přílišným obdivem je rovněž ten, že díky němu často odmítáme další interprety, hudbu nebo nástroje. Jenom ten náš božský pantheon, ostatní nestojí za nic (slušně řečeno).
Naše zdroje jsou tedy logicky omezené. To je problém se slovy, které začínají na NEJ. Dokáží krásně omezovat, nemyslíte?
 
Neříkám, že nemáte hrát své oblíbené písničky, nebo se učit od svých hlavních oblíbenců. Naopak to dělejte co nejvíc. Nicméně nenechte své fanouškovství bránit muzikantství v rozhledu.
 
 
 
Představte si, že si máte soukromě zahrát s vaším idolem…Neudělalo by na něj větší dojem, kdyby jste z jeho písničky vytvořili něco svého (nebo trochu odlišného), než kdybyste se mu snažili přehrát přesně to, co už slyšel na své desce? V duchu si pak řekne…To je taky muzikant!…v druhém případě si bude možná myslet něco o kopírce ;).
 
Ale opravdu nic nemám proti revivalovým kapelám a hraní coverů.
Nejde o to co hrajete, ale jak. Nemám také nic proti plakátům na zdech a nemluvím ani o signature modelech nástrojů (sám jeden mám) . Všichni muzikanti jsou sami fanoušci, ne?
Záleží jen na vás jaký poměr je vám bližší ve Vaší tvorbě.
 
A to je pro dnešek všechno. Moc se těším na pokračování nejen téhle série, ale i série o domácím nahrávání.
 
Doufám, že tyhle informace někomu z Vás pomohou, nebo aspoň nabídnou jiný pohled. Sám bojuji s tím, co většina z vás. Nejsem žádná vyjímka a nesnažím se nějak povyšovat.
Chci Vám jen pomoci vyhnout se možným slepým uličkám, které učebnice plné cvičení moc často nezmiňují. A rád bych se o nich byl býval dozvěděl dřív. A člověk si rovněž musí občas  připomínat to, co už dávno ví  :).
 
Dnešní doba je na to skvělá a můžeme se tak učit jeden od druhého snáze než kdykoli jindy.  Proto zůstaňte se mnou a dozvíte se více!
 
 
 
 
Pokud se Vám mé články líbí, tak zanechte komentář (jestli to má vůbec cenu), sdílejte, lajkujte, odbírejte a nebo mě můžete rovnou kontaktovat. Mějte se skvěle a budu se těšit příště! 🙂
Vítek.
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *